Zběsilý úprk letištěm

Kdybychom to letadlo stihli, bylo by to fádní. A my si přece chceme dopřát co nejvíce zážitků. Takže letadlo nám uletělo a my zůstali s dětmi a kufry v odletové hale na letišti Stansted v Londýně. Co teď? 

Sedíme v odletové hale a zíráme na letadlo, kam nás už nikdo nepustí. Náš zběsilý úprk letištěm byl zbytečný. Jsem celá zpocená a moje plíce nestíhají. Přesvědčila jsem se, že Stansted je "docela velké" letiště a že maratony nebudou mojí silnou stránkou.

"Mamííí, můžu si jít koupit pití?" Pozbyla jsem veškerou svou mateřskou hrdost ze syna, který je odhodlaný být v cizojazyčné zemi samostatný. Vysypala jsem z peněženky drobný a mlhavě vnímala, že děti přišly ještě asi třikrát. 

Prvotní šok ze zmeškání letadla domů byl zažehnán nákupem nových (a ne levných) letenek po internetu. Jak už to v napínavých příbězích bývá, byl zde háček. Za několik hodin odlétáme z letiště Gatwick (vzdáleného 60 km) a přilétáme do Prahy (auto máme v Brně). Nevadí. Všechno postupně.

Se svou "mírně pokročilou" angličtinou jsem tedy pěkně postupně usilovala o přemístění se z jednoho letiště na druhé. Což znamenalo požádat letištní zaměstnance o vyvedení z odletové haly (už vím, jak se cítí uprchlíci), zjistit spoj na druhé letiště a hlavně - skutečně se tam dopravit. Všichni naši strážní andělé při nás stáli, když jsme správně pochopili přestup z vlaku na metro, a poté v další určené stanici opět přestup na vlak. Tolikrát jsem se nikdy nepodívala na hodinky jako teď! Zmeškat další letadlo, to by byla ostuda! Děti překvapivě spolupracovaly a i v poklidných chvílích, kdy nebylo potřeba spěchat, se ptaly: "Mamíííí, utíkáme?" Chudáčci. I oni budou mít naši cestu do Londýna spojenou s přespolním během. 

Gatwick. Hurá! Srdce mi poskočilo radostí, ale normálním tempem začalo bít až po odbavení. Všechno už se zdálo být perfektní. To, že jsme v letadle omylem zasedli místo jinému cestujícímu? Detail. To už nás přece nemůže rozhodit.

Přistání. Vítala nás sladká Praha. Maraton cestování ale neskončil. Je jedna hodina ráno a my musíme do Brna. Online jsme koupili jízdenky na autobus, který odjíždí v pět hodin ráno z Florence. Chápala jsem manželův neklid přemístit se co nejrychleji z letiště na hlavní autobusové nádraží a po malém odpočinku u kávy z automatu jsme nasedli na MHD, která nás zavezla do centra Prahy. Ne ovšem na to správné místo. Požádali jsme taxikáře, stojícího opodál a nechápavě ignorovali jeho poznámku: "Na Florenc? No když to chcete...."

Neznáme Florenc. Nevíme, jak to tam funguje. Netušili jsme, že hlavní autobusové nádraží v hlavním městě bude v noci nepřístupné. Otvírá se v pět hodin ráno. Do odjezdu nám zbývají dvě hodiny. Naši andělé si možná to naše štěstí chtěli v tu chvíli vybrat nebo to považovali za dobrou srandu a chtěli se pobavit. Těžko říct. Odevzdaně jsme se připojili k pár cizincům čekajícím za stejným účelem v podchodě. Složili jsme kufry na zem a poskládali se na ně, s dětmi na klínech. Mé odhodlání ignorovat před dětmi místní bezdomovce vzalo za své, když jeden z nich s nepřítomných pohledem a šouravým krokem pochodoval celou dobu kolem nás. Snad dětem stačila odpověď, že pán je nemocný.

Dlouhé dvě hodiny jsem si opakovala "co Tě nezabije, to Tě posílí". Nevím, jestli mě to posílilo, ale každopádně nezabilo. A synova pozdější výčitka, že jsme tam "spali na kufrech mezi bezdomovcema" mě fakt rozesmála. "No vidíš to, nejsou to krásné zážitky z výletu do Londýna?"

A ponaučení? Jezdit na letiště včas a začít trénovat běh. Ať to příště ty plíce utáhnou.