Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zběsilý úprk letištěm

10. 09. 2017 17:14:43
Kdybychom to letadlo stihli, bylo by to fádní. A my si přece chceme dopřát co nejvíce zážitků. Takže letadlo nám uletělo a my zůstali s dětmi a kufry v odletové hale na letišti Stansted v Londýně. Co teď?

Sedíme v odletové hale a zíráme na letadlo, kam nás už nikdo nepustí. Náš zběsilý úprk letištěm byl zbytečný. Jsem celá zpocená a moje plíce nestíhají. Přesvědčila jsem se, že Stansted je "docela velké" letiště a že maratony nebudou mojí silnou stránkou.

"Mamííí, můžu si jít koupit pití?" Pozbyla jsem veškerou svou mateřskou hrdost ze syna, který je odhodlaný být v cizojazyčné zemi samostatný. Vysypala jsem z peněženky drobný a mlhavě vnímala, že děti přišly ještě asi třikrát.

Prvotní šok ze zmeškání letadla domů byl zažehnán nákupem nových (a ne levných) letenek po internetu. Jak už to v napínavých příbězích bývá, byl zde háček. Za několik hodin odlétáme z letiště Gatwick (vzdáleného 60 km) a přilétáme do Prahy (auto máme v Brně). Nevadí. Všechno postupně.

Se svou "mírně pokročilou" angličtinou jsem tedy pěkně postupně usilovala o přemístění se z jednoho letiště na druhé. Což znamenalo požádat letištní zaměstnance o vyvedení z odletové haly (už vím, jak se cítí uprchlíci), zjistit spoj na druhé letiště a hlavně - skutečně se tam dopravit. Všichni naši strážní andělé při nás stáli, když jsme správně pochopili přestup z vlaku na metro, a poté v další určené stanici opět přestup na vlak. Tolikrát jsem se nikdy nepodívala na hodinky jako teď! Zmeškat další letadlo, to by byla ostuda! Děti překvapivě spolupracovaly a i v poklidných chvílích, kdy nebylo potřeba spěchat, se ptaly: "Mamíííí, utíkáme?" Chudáčci. I oni budou mít naši cestu do Londýna spojenou s přespolním během.

Gatwick. Hurá! Srdce mi poskočilo radostí, ale normálním tempem začalo bít až po odbavení. Všechno už se zdálo být perfektní. To, že jsme v letadle omylem zasedli místo jinému cestujícímu? Detail. To už nás přece nemůže rozhodit.

Přistání. Vítala nás sladká Praha. Maraton cestování ale neskončil. Je jedna hodina ráno a my musíme do Brna. Online jsme koupili jízdenky na autobus, který odjíždí v pět hodin ráno z Florence. Chápala jsem manželův neklid přemístit se co nejrychleji z letiště na hlavní autobusové nádraží a po malém odpočinku u kávy z automatu jsme nasedli na MHD, která nás zavezla do centra Prahy. Ne ovšem na to správné místo. Požádali jsme taxikáře, stojícího opodál a nechápavě ignorovali jeho poznámku: "Na Florenc? No když to chcete...."

Neznáme Florenc. Nevíme, jak to tam funguje. Netušili jsme, že hlavní autobusové nádraží v hlavním městě bude v noci nepřístupné. Otvírá se v pět hodin ráno. Do odjezdu nám zbývají dvě hodiny. Naši andělé si možná to naše štěstí chtěli v tu chvíli vybrat nebo to považovali za dobrou srandu a chtěli se pobavit. Těžko říct. Odevzdaně jsme se připojili k pár cizincům čekajícím za stejným účelem v podchodě. Složili jsme kufry na zem a poskládali se na ně, s dětmi na klínech. Mé odhodlání ignorovat před dětmi místní bezdomovce vzalo za své, když jeden z nich s nepřítomných pohledem a šouravým krokem pochodoval celou dobu kolem nás. Snad dětem stačila odpověď, že pán je nemocný.

Dlouhé dvě hodiny jsem si opakovala "co Tě nezabije, to Tě posílí". Nevím, jestli mě to posílilo, ale každopádně nezabilo. A synova pozdější výčitka, že jsme tam "spali na kufrech mezi bezdomovcema" mě fakt rozesmála. "No vidíš to, nejsou to krásné zážitky z výletu do Londýna?"

A ponaučení? Jezdit na letiště včas a začít trénovat běh. Ať to příště ty plíce utáhnou.

Autor: Kateřina Kostrůnková | neděle 10.9.2017 17:14 | karma článku: 16.54 | přečteno: 710x

Další články blogera

Kateřina Kostrůnková

Pustošená Amerika hlásí desítky mrtvých, Jižní Asie přes 2100 obětí. Nevyváženost médií.

Hurikány v Americe ukazují nejen sílu přírody, ale především sílu médií. Všechna pozornost je obrácena k západu. O silném monzunu a jeho obětech v jižní Asii se však téměř neinformuje.

19.9.2017 v 18:48 | Karma článku: 23.88 | Přečteno: 614 | Diskuse

Kateřina Kostrůnková

Ageismus aneb "ti už spolu dávno nespí, vždyť jsou staří!"

Společenský předsudek vůči stáří. Diskriminace na základě věku. Definicí a frází tohoto pojmu lze najít více, ale všechny mají společný základ - negativní postoj ke stáří. K tomu krásnému a důstojnému stáří.

24.8.2017 v 14:00 | Karma článku: 39.69 | Přečteno: 4783 | Diskuse

Kateřina Kostrůnková

Malá radost pro staré lidi v domovech

Bydlí tam, často jen leží a v mnoha případech se nemají na co těšit. Jejich rodina se k nim nedostane tak často, jak by si přáli. Každý zájem o ně je pro ně velkým potěšením a vysvobozením z dlouhého všedního dne.

20.8.2017 v 14:08 | Karma článku: 21.79 | Přečteno: 729 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Dianová

Krysa v mé ložnici

Zachraňuju. Každou chvíli někoho. Už od mala. Nevím, jak je to možné, ale potřebný mé péče se vždy objeví u mne, kdyby kolem stálo sto dalších lidí, potenciálních zachránců. A kdyby ne, najdu si ho sama. Možná je to nemoc?

18.11.2017 v 12:19 | Karma článku: 17.01 | Přečteno: 370 | Diskuse

Alena Suchopárová

A už jsme v hrsti Ďáblova oka.

Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.

17.11.2017 v 21:21 | Karma článku: 19.58 | Přečteno: 710 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 45: 23 hodin ve Wroclawi

Minulý týden jsem se svým drahým podnikla dvoudenní výlet do polské Wroclawi. Musela jsem přitom překonat fobii z cestování autobusem a absolvovat pětihodinovou cestu tam a zase zpět.

17.11.2017 v 20:54 | Karma článku: 8.23 | Přečteno: 307 | Diskuse

Radka Svobodová

Patříte mezi rodinné outsidery?

Někteří z nás moc dobře znají ten pocit, jaké to je, být outsiderem. Existuje mnoho lidí s osudem ošklivého káčátka, které bylo vyhoštěncem ve vlastní rodině jen proto, že ve skutečnosti bylo labutí.

17.11.2017 v 13:16 | Karma článku: 14.56 | Přečteno: 506 | Diskuse

Iva Votočková

Já mám svaly, Ty máš čáry

Ona: "Běž se postavit někam dál ode mě, třeba na druhou stranu sálu. Nemůžu se na Tebe dívat!" Já: "Proč?" Ona: "Mám depresi z Tvých svalů."

16.11.2017 v 14:19 | Karma článku: 11.03 | Přečteno: 496 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1964

Ve svém obyčejném životě hloubám nad neobyčejnými věcmi. Čtu, zkoumám, přemítám a píši témata blízká lidem.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.