Bydlí tam, často jen leží a v mnoha případech se nemají na co těšit. Jejich rodina se k nim nedostane tak často, jak by si přáli. Každý zájem o ně je pro ně velkým potěšením a vysvobozením z dlouhého všedního dne.
Začalo to nevinně a stalo se z toho pravidlo.
"Aničko, napiš prababičce dopis." Leží v domově důchodců a už jsme se tam dlouho nedostali. Mohli bychom jí dát vědět, že na ni myslíme. Nevypsanou ručkou 1. třídy dcerka napsala pár řádků a společně s obrázkem jsme dopis poslali.
Prababička měla radost. Dopisem se chlubila celému oddělení, což byl pro nás impuls k dalšímu psaní. Děti napsaly občas jen pár řádků, ale dopis byl na světě a my ho mohli poslat jako další vlaštovku představující náš zájem o ni.
Ve své činnosti jsme pokračovali. Občas jsme vytiskli fotku, k tomu napsali pár vět, namalovali obrázek. Motivací je mi stará žena "uvězněna" v posteli a čekající na jakýkoliv impuls z vnějšího světa.
Ovšem na pokojích leží spousta mužů a žen, kteří tento kontakt nemají a jejich dny jsou pro ně dlouhé a stále stejné. Často se nemají na co těšit. Program ze strany domovů (ač často bohatý) jim nedokáže nahradit zájem rodiny.
Proto píšu tyto věty. Mnoho z nás má v domovech babičku, dědečka nebo jiné příbuzné. Splníme si svou povinnost o Vánocích, a pak třeba ještě v průběhu roku. Ale co tak jim udělat radost častěji? Zkusme se na chvíli myšlenkami odpoutat od svých rodinných, pracovních a jiných povinností. Udělejme dobrou věc a pošleme ji tam, kde ji potřebují.
Pro nás to znamená maličkost, pro ně významnou věc.
