Manžel přiběhl s vytřeštěnýma očima. Přemýšlela jsem, jestli je to tím horkem nebo má zdravotní problém. "Mámo, já mám asi infarkt nebo něco není v pořádku". Opatrně odpovídám: "Jo? A proč?" Sedl si na to.
"Je možné, aby naše králečice měla mladý?" Není. Naše králečice neviděla králíka, jak je rok dlouhý. Ve stejném stylu jsem odpověděla. Manžel si stál na svém. "Tak ji asi osvítil duch svatý". Dumala jsem nad tím, jestli má zrak v pořádku. "Neviděls tam myši?" Neviděl. Je tam hnízdo a vytrhané chlupy.
Takže se jdeme přesvědčit na vlastní oči. A opravdu. V koutku je chlupaté hnízdo a v něm se krčí malá holátka. Zjihla jsem. Před pár dny nám 12 malých králíčků zemřelo. Samice je nechtěla. Dnešní nadílka je pro nás dárečkem. Opatrně zavírám králíkárnu.
Záhada ale stejně není vyřešena. Samice je už dlouhou dobu sama v králíkárně. Nemohl se k ní někdo dostat? Manžel mě předběhl, když se otočil na dcerku: "Aničko, nedávalas zakrslíka k samičce?" Tím jsme záhadě přišli na kloub, protože Anička začala srdceryvně plakat. Teď už jen stačilo z dcerky dostat, jak se to stalo. Po chvilce vzlykavě povídá: "Když tady jednou byla Verča, tak jsme jí tam dali zakrslíka, protože jsme chtěli vidět, jak se honí." Cukaly mi koutky. "A honili se, že?" Anička pokývala hlavou. Nezbývalo, než jí vysvětlit, proč nedávat kluka s holkou dohromady.
Dcerka odvedla vzornou práci. Díky ní se ve mně rozrůstá takový ten krásný starostlivý pocit.
Tak. Musím jít. Vodu, seno, trávu. Ať se mají holátka dobře.
